Brečíme obě dvě

,,Zuzanko, pojď, jdeme cvičit.“

,,Och, mě se mami nechce.“

,,Aspoň chvilku. Protáhneme nožičku, aby chodila pěkně rovně.“

Rozbalím jóga podložku a zkoušíme cviky, které nám včera ukázala fyzioterapeutka. Chvíli to Zuzka vydrží, ale pak se začne vztekat, plácá se do nohy a rozbrečí se.

,,Mami, já cvičit nebudu. Mě to nebaví!“

Začínám slzet taky, protože vím, že jiná cesta než každodenní cvičení neexistuje. Tolik mě to mrzí, že si nechce nechat pomoct! Mám chuť prásknout dveřmi a utéct daleko, pryč z této reality. Ale nemůžu. Nádech, výdech. Jsem tady a teď. Jsem její matka, je to naše zkouška, musím být silná.

Necháme toho a jdeme cvičit ručičku. Podávám jí postupně fixy tak, aby se musela hodně protáhnout. Opakujeme u toho i angličtinu a říká mi názvy barev. To jí baví.

Tak aspoň něco.

Každý den malé pokroky.

Zuzanka byla měsíc v lázních. Týden se mnou, pak s jedním dědou, druhým dědou a nakonec s Honzou. Operace nožičky se povedla a já jsem v údivu, že opravdu chodí po patě. Doktoři umí. Jenže vyhráno nemáme. Nožička byla zvyklá 6 let chodit po špičce a teď je to pro její tělo úplně nová informace. Svaly na chodidle, které léta nepoužívala, jsou slabé a neumí pracovat. Při chůzi vytáčí špičku ven a bojí se, nebo jí to i bolí, a stále přenáší váhu těla na levou nohu.

Ve školce je jenom do 10hod, pak jí vyzvedávám. Procházka s dětmi by pro ni byla ještě náročná.

Čeká nás dlouhá cesta. Minimálně do té doby, než Zuzanka přestane růst.

No a víte, co se říká…kovářova kobyla chodí bosa. Ode mě to moc nebere. V lázních spolupracovala bezvadně. I tady, když jdeme na cvičení. To má respekt, to si nedovolí se vztekat a odmlouvat. Děkuji za tyto dny. Ale to každodenní zůstává na mě a na Honzovi. Držte nám palce, potřebujeme to.

Mým rozptýlením teď bylo zařizování jóga studia. Pokud jste z Čelákovic a okolí, tak se třeba potkáme a zkusíme se spolu naladit na tady a teď 🙂 Ocenit naše těla a duše a naladit se na přítomnost. Nic jiného totiž není. Někde jsem četla, že všechna naše utrpení způsobuje to, že přemýšlíme nad minulostí nebo budoucností. Ale TEĎ je všechno v pořádku. Učím se to.

Namaste.