„Maminko, je vám něco?“ Ptá se mě sestřička. Pomalu se narovnám na židli a řeknu, že je mi fajn, že jsem si jen potřebovala protáhnout záda.

Jsem se Zuzkou v Motole. Operace, která v květnu nevyšla, protože Zuzka onemocněla, tentokrát vyšla. Pokud jste četli můj příběh, tak víte, že moje dcera má dětskou mozkovou obrnu. Nedařilo se jí došlápnout na patu, což ovlivňovalo páteř a postavení celého těla. Hlavně bylo těžké udržet stabilitu a často zakopávala. Rehabilitovaly jsme, jezdily do lázní, ale nelepšilo se to. Zuzanka se hlavně hodně vytáhla (má po kom) a její tělo to nedokázalo pobrat.

Nástup jsme měly v neděli 10.9. Ve středu předtím Gabča celou noc prokašla. Měla jsem strach, aby to Zuzka nechytla a tak jsme holky musely rozdělit. Já byla se Zuzkou doma a Gabi s manželem u babi a dědy.

Musím říct, že jsme si ten čas před nástupem opravdu užily. Vlastně nebyl za poslední 3 roky (od té doby, co se Gabi narodila) ani jeden celý den, kdy bych se mohla Zuzce plně věnovat. Uvědomila jsem si, že je důležité čas mezi děti spravedlivě dělit. Vím, že je to někdy náročné, ale zkusím pravidelně vyhradit nějaký čas, kdy se budu na 100% vždy věnovat jen jedné dceři.

Možná to tak mělo být – ta Gabči nemoc. Zuzka měla určitě z operace strach, i když to vůbec nedávala najevo. Potřebovala mě více než kdykoliv předtím. Moji lásku, péči a pozornost. Ujištění, že vše dopadne dobře a jsem tu pro ni. Strávily jsme krásné 4 dny před nástupem do Motola.

Neděle 10.9.

Jsme na pokoji samy. Zuzka už spí a já ležím na rozkládacím křesle. Mám potřebu sdílet a tak napíšu na Facebook příspěvek o tom, jak mi je. Hřeje mě u srdce, že tolik žen mi píše. Jsem dojatá, že mohu z virtuálního světa dostat takovou podporu. Internet lidi spojuje.

Trochu se protáhnu a sedím pár minut v meditaci. Pak jdu spát.

Pondělí 11.9.

Zuzanka jde jako první na řadu. V 8 hodin jí odváží na operační sál. Jdu s ní až ke skleněným dveřím. Brečí, volá mě a já přes slzy nevidím na cestu zpět na oddělení. Sednu si do herny a vzpomínám, kolikrát už jsem jí takhle mávala cestou na operační sál. Teď to bylo asi po čtvrté. Předtím to ale byly operace hlavičky. Moje dcera je tak statečná, taková bojovnice! Je beran se vším všudy 🙂

Čekám v herně a čtu si. Věřím, že vše dobře dopadne. Po 10 hodině ji přiváží na JIP. Za chvíli můžu za ní. Je vzhůru a při smyslech. Čas se vleče. Povídáme si, pak jí něco přečtu. Brečí, že jí to bolí. Kouká na chvilku na televizi, pak to mám vypnout.

Začínám mít hrozný hlad a kručí mi v břiše.

Bolí mě hlava z nevyspání.

Nevím, jak si mám sednout, bolí mě záda. Protahuju se na židli – ramena, šíji, záda, kyčle. Je to trochu lepší.

Když se zeptám Zuzky, zda si můžu dojít koupit bagetu, že za chvilku přijdu, začne brečet, ať nikam nechodím. Říkám si, že určitě za chvíli usne a půjdu se najíst a dám si kafe.

Nespí. Je jí zle, zvrací.

Kouknu na hodinky – půl třetí. Je mi na omdlení a modlím se, ať Honza přijde z práce brzy.

Hurá. Je něco po třetí a Honza je tu. Letím do kiosku.

Na JIPce spát bohužel nemůžu. O půl deváté jdu zpátky na pokoj. Zuzka ještě nespí, ale prý mám už jít 🙂

Dám se do řeči s maminkou, která je tam s 10letou dcerou. Holka je bez vlasů – po chemoterapii. Nádor na holeni. Z ničeho nic. Zdravé dítě, rakovina v rodině není. Moje problémy se mi zdají v tu chvíli úplně ale úplně malicherné.

Úterý 12.9.

Hned ráno jdu za Zuzkou. Noc zvládla v pohodě. Vracíme se zpět na normální pokoj. Snažím se jí zabavit, ale u ničeho moc nevydrží. Odpoledne usne na hoďku, a tak si můžu chvíli číst.

Středa 13.9.

Zuzce je mnohem lépe. 12 hodin neměla nic na bolest, už se i směje. Po obědě usne na 2 hodiny, a tak vyřizuji emaily a rezervace. Za týden začínám učit jógu u nás v Čelákovicích.

Čtvrtek 14.9.

Přijde doktorka a řekne to, na co jsem se těšila. Můžeme balit a jet domů! Hurá! Za 6 týdnů se máme znovu ukázat. Zuzce sundají sádru a zůstaneme pár dní na rehabilitaci.

Jedeme v sanitce a já vzpomínám na dobu před 6 lety, když jsem v ní ležela já a převáželi mě z Brandýské porodnice a k Apolináři. Byla jsem těhotná se Zuzkou a ve 24.t.t. Od 16. týdne jsem ležela v Brandýse, protože mi praskla plodová voda. Zuzka to vydržela do té kritické hranice, kdy se děti zachraňují a pak o 3 týdny později se na narodila. Je to moje bojovnice 🙂

Odpoledne doma:

Je to náročné. Jsem unavená, bolí mě záda. Sotva unesu Zuzku na záchod. Odpoledne přiveze babi nočník, tak to bude jednodušší. Honza pak vyrobil pomůcku na kočár, aby měla noha oporu a může ven. Super, rychleji nám to bude utíkat 🙂

A co vy, moji čtenáři? Také mělo vaše dítě nohu v sádře? Jak jste to zvládli?